Srdce a duše- Příchod

1. února 2018 v 14:25 | TheGreyMouse |  Mé spisovatelské pokusy
Druhý díl. A pro ty, kterým se to zdá krátké, tak nebojte, příští je delší :)

Nespokojeně si poposedla a pokračovala v zírání na displej. Sakra, to snad není možný! Ani jedna zatracená čárka. A to tady má strávit měsíc. Bez wifi. Co tím rodiče asi tak sledují? I když, možná lepší než poslouchat ty jejich kecy. Zaro, děvče, musíš začít něco dělat. Navždy tu nebudeme, abysme tě živili. Zaro, začni žít normální život. Zaro, proč se neučíš?! ZARO!!
Jak jen nenáviděla své jméno. Nikdo z jejich přátel jí tak říkat nesměl, ale rodičům to pochopitelně zakázat nemohla. V zoufalé naději, že tu přece někde internet být musí, se postavila a začala rázovat sem a tam po chodbičce. Možná trochu blíž u stropu...pokusila se stoupnu si na židli. Krátké, upnuté a roztrhané džínové kraťasy jí pevně obemykaly stehna a úkol znesňadňovaly. Naopak tričko, jehož spodní lem končil pět centimetrů nad pupíkem, jí v pohybu nebránilo. Vyšplhala na sedadlo a pohodila dlouho hřívou temně fialových vlasů, aby viděla na displej. Vzápětí velmi neslušně zaklela. Pořád nic!
"Dobré ráno," ozvalo se za ní. Zara nadskočila půl metru do vzduchu úlekem, načež ztratila rovnováhu a plácla sebou na podlahu. Vyjekla a vychrlila ze sebe záplavu nadávek.
"Mohl by jste aspoň omluvit!" vyštěkla nakonec, když starší muž, jenž jí předtím pozdravil, stál bez jediné reakce opodál. To sedí, senior řídí domov pro důchodce, pomyslela si. Omluvy se ale nedočkala.
"Jsi Zara Olničová?" zeptal se a zároveň jí podal ruku, aby ji pomohl se postavit. Zara jeho ruku odstrčila a sama se vyhrabala na nohy. Sakra, snad nebude mít modřinu. Co by tomu řekl David?
"Jo. A neříkejte mi Zara, nemám to ráda. Jsem Anne," zavrčela, načež na jeden nádech dodala "Vy tu nemáte wifi?"
"Dobře, Anne. Prosím tě, pokus se nějak omezit vulgarismy po dobu tvého pobytu tady, starší lidé je nemají rádi. Budeš mít na starost paní Anežku, a pány Františka a Jaroslava. Ukážu ti jejich pokoje a pak ten tvůj. Za hodinku tě budu čekat v ředitelně, zatím máš čas vybalit si věci. A ne, wifi tu nemáme," oznámil jí ředitel, otočil se a někam odcházel. Zara ho následovala a zničeně při tom vzdychala. Z mužova proslovu vlastně vnímala jenom poslední větu.
Její "pokoj" byl jen taková komůrka s postelí pod oknem, židlí a malým stolkem v koutě. Hygienické zázemí bylo společné. Aspoň že na jedné ze zdí viselo zrcadlo. Zara se k němu hned vrhla a upravila si oční stíny a maličko rozmazanou řasenku. Pak hodila kufr na postel, mobil bez připojení k internetu do kapsy (ani data tu nefungovaly!) a zamířila za ředitelem. Ten měsíc pomáhaní senilním starcům tady bude jako věčnost, ale ať to má co nejrychleji za sebou.
Ach jo, proč jí jen David nevzal s sebou do Itálie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Moje wattpad přezdívka: Heslok
Moje pinterest jméno: Verča (jak jinak:D)