A co když už nemůžu dál?

14. února 2018 v 19:36 | TheGreyMouse |  Téma týdne
Fajn. Mám pocit, že tohle je to nejhorší, co jsem kdy napsala. Ani jsem to po sobě raději nečetla. Ale co, myšlenka pochází od srdce, a pointa je přece to nejdůležitější, ne?Smějící se

Dneska ráno jsem se probudila o půl páté. Rodiče a bratr běhali po domě, dělali hrozný rámus a chystali mého milovaného sourozence na ranní tréning plavání. Nemohli to dělat potichu, prostě ne. Pravděpodobně si vůbec neuvědomovali, že jsem včera byla v divadle, a když se ve čtyři odpoledne vrátila, tak běžela nakupovat, pak vařila večeři pro rodinu, učila se a šla spát o půlnoci. V duchu jsem si povzdechla a po půl hodině marného snažení znovu usnout jsem nakonec vstala.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Přestože jsem půl noci věnovala učení, stále jsem danou látku neovládala. A tak jsem si při první hodině, češtině, vytáhla sešit přírodopisu a ze všech sil se snažila ignorovat učitelovo drmolení. Jenže co se nestalo. Učitel, zjevně zoufalý, se rozhodl zkoušet. A pochopitelně vytáhl mě.
Tak jsem tak stála před tou tabulí, v hlavě myšlenky jen na hornin a minerály z přírodopisu, a tupě zírala na učitele, co po mě chtěl vyjmenovat nějaké souřadící spojky vysvětlovací. Čekal, že to na něj jako obvykle bezchybně vychrlím. Koneckonců, vyhrála jsem okresní kolo olympiády z češtiny. A já si říkala, proč to vlastně všechno dělám. Proč se kvůli učení pořádně nevyspím, proč vařím a uklízím a nemám čas na sebe. Kde na to vůbec beru energii, pořád se o něco snažit? Chtěla jsem se na to vykašlat, odejít od tabule a nechat si dát pětku. Jenže...ten učitel se díval tak očekávavě. Tak jsem zaťala zuby, nastartovala mozek, a začala přemýšlet.
Takhle to šlo vlastně celý den. Na každé hodině jsem ze sebe vydala všechno. Na konci každé hodiny si myslela, že na další už nemám sílu. Ale vždycky to nějak vyšlo. Přišla jsem domů, odkud jsem téměř okamžitě běžela do taťkovi práce pro nějakou smlouvu, protože byl nemocný a nemohl si jí vyzvednout sám. Pak jsem učila bratra angličtinu. Šla se psem na procházku. Ofotila své zápisky z hodin a přeposlala je chybějící kamarádce. Umyla a uklidila nádobí.
Když jsem si konečně uloupila trošku času na to, abych se vysprchovala, rozezněl se domem požární alarm. Tušila jsem, že nikde nehoří a že se do čidla asi jenom dostal kouř z vaření. Tak jsem se pokusila chvíli počkat doufala, že tenhle problém vyřešil někdo jiný. Nevyřešil. Po dvou minutách marného čekání jsem si s klením natáhla zpátky svlečené oblečení a zamířila k alarmu.
Mamka se téměř v slzách snažila zadat správný kód, aby houkání přestalo. Ale nešlo jí to. Tak jsme vletěla do kuchyně a otevřela všechny okna, abych vyhnala kouř z domu a alarm už neměl proč houkat. Po něčem, co se zdálo jako věčnost, se to skutečně povedlo.
Mamka se vrátila do kuchyně, aby mi pomohla odklidit spálené lívance, zdroj kouře a smradu s domě. Přitom si stěžovala, jak jí nic dnes nejde. Zasmála jsem se a odpověděla, že když vařím já, dokážu se třikrát popálit, rozlít horkou čokoládu a téměř vyhodit dům do povětří jen při pečení bábovky. Nebyla to pravda, hodně jsem přeháněla. Dělala jsem ze sebe neschopného ňoumu jen proto, aby se cítila mamka o trošičku líp.
Nevím, jestli poznala, že lžu abych jí ulevila, nebo ne, ale usmála se. A ten jeden jednoduchý úsměv mi dal všechny odpovědi.
Snažila jsem se jen pro tenhle typ úsměvu. Byla jsem ochotná vyčerpat všechnu svou energii, vydat ze sebe všechno, protože tím, že se na mě někdo takhle usměje, mi mnohonásobně oplatí všechnu mou námahu. Dá mi sílu a motivaci pokračovat. Vrátí mi energii, kterou jsem mu předtím dala.
Zítra budu vstávat v pět, abych stihla olympiádu z angličtiny. Znovu a znovu a znovu ze sebe vydám jen to nejlepší. Abych se dočkala úsměvu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Moje wattpad přezdívka: Heslok
Moje pinterest jméno: Verča (jak jinak:D)