Plamen mládí

24. února 2018 v 13:56 | TheGreyMouse
Ležela na posteli. Přišla zima, za okny sněžilo a v krbu trpělivě praskal oheň. Přicházela jí navštívit vnoučata, děti. Všichni se na ní usmívali, žertovali s ní. Ale slyšela je, jak za dveřmi vzlykají a ptají se doktorů, kolik času ještě zbývá. Kolik času zbývá, než je opustí na věčnost. A slyšela doktory, jak odpovídají.Ne víc jak měsíc, říkali. Maximálně šedesát dní.
Tak se usmívala na své blízké zpátky. Ale nebrečela, jakmile za nimi zapadly dveře. Nebála se, a ráda by jim to vysvětlila. Jenže nevěděla jak.
Přišlo jaro, a ona navzdory všem předpovědím lékařů stále žila. Jeden z jejích vnuků jí přijel navštívit. Smutně se na ní díval, nežertoval, a ona si uvědomila, že zřejmě sebral odvahu jí to říct. Jako jediný z ceé rodiny.
"Umřeš, babi," zašeptal tiše. Očekával, že jí zpáva rozhodí, ale ona se jen pousmála.
"A kdo ne?" zeptala se mírně. Vnuk potřásl hlavou.
"Ne...ne. Nemělo by to tak být. Dobří lidé...lidé jako ty, babi, by neměli stárnout. Měla bys zůstat věčně mladá, věčně žít," zamumlal mezi slzami. Babička ho vzala za ruku.
"Věčně žít?" tiše se zasmála, "Ne, to bych nechtěla. A mladá, mladá stále jsem..." Vnuk se na ní zkoumavě zadíval. Nebyl si jistý, jesli si nedělá legraci. Ale pak to uviděl.
Pod vrstvami vrásek a stařeckých skvrn, pod kostmi zkřehlými stářím, stále záříl plamen. Plamen plný života, mládí. Plamen stále stejně divoký a nespoutaný jako v den, kdy se narodila.
Staří duši nemění, a plamen je věčný.
 

A co když už nemůžu dál?

14. února 2018 v 19:36 | TheGreyMouse |  Téma týdne
Fajn. Mám pocit, že tohle je to nejhorší, co jsem kdy napsala. Ani jsem to po sobě raději nečetla. Ale co, myšlenka pochází od srdce, a pointa je přece to nejdůležitější, ne?Smějící se

Dneska ráno jsem se probudila o půl páté. Rodiče a bratr běhali po domě, dělali hrozný rámus a chystali mého milovaného sourozence na ranní tréning plavání. Nemohli to dělat potichu, prostě ne. Pravděpodobně si vůbec neuvědomovali, že jsem včera byla v divadle, a když se ve čtyři odpoledne vrátila, tak běžela nakupovat, pak vařila večeři pro rodinu, učila se a šla spát o půlnoci. V duchu jsem si povzdechla a po půl hodině marného snažení znovu usnout jsem nakonec vstala.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Přestože jsem půl noci věnovala učení, stále jsem danou látku neovládala. A tak jsem si při první hodině, češtině, vytáhla sešit přírodopisu a ze všech sil se snažila ignorovat učitelovo drmolení. Jenže co se nestalo. Učitel, zjevně zoufalý, se rozhodl zkoušet. A pochopitelně vytáhl mě.
Tak jsem tak stála před tou tabulí, v hlavě myšlenky jen na hornin a minerály z přírodopisu, a tupě zírala na učitele, co po mě chtěl vyjmenovat nějaké souřadící spojky vysvětlovací. Čekal, že to na něj jako obvykle bezchybně vychrlím. Koneckonců, vyhrála jsem okresní kolo olympiády z češtiny. A já si říkala, proč to vlastně všechno dělám. Proč se kvůli učení pořádně nevyspím, proč vařím a uklízím a nemám čas na sebe. Kde na to vůbec beru energii, pořád se o něco snažit? Chtěla jsem se na to vykašlat, odejít od tabule a nechat si dát pětku. Jenže...ten učitel se díval tak očekávavě. Tak jsem zaťala zuby, nastartovala mozek, a začala přemýšlet.
Takhle to šlo vlastně celý den. Na každé hodině jsem ze sebe vydala všechno. Na konci každé hodiny si myslela, že na další už nemám sílu. Ale vždycky to nějak vyšlo. Přišla jsem domů, odkud jsem téměř okamžitě běžela do taťkovi práce pro nějakou smlouvu, protože byl nemocný a nemohl si jí vyzvednout sám. Pak jsem učila bratra angličtinu. Šla se psem na procházku. Ofotila své zápisky z hodin a přeposlala je chybějící kamarádce. Umyla a uklidila nádobí.
Když jsem si konečně uloupila trošku času na to, abych se vysprchovala, rozezněl se domem požární alarm. Tušila jsem, že nikde nehoří a že se do čidla asi jenom dostal kouř z vaření. Tak jsem se pokusila chvíli počkat doufala, že tenhle problém vyřešil někdo jiný. Nevyřešil. Po dvou minutách marného čekání jsem si s klením natáhla zpátky svlečené oblečení a zamířila k alarmu.
Mamka se téměř v slzách snažila zadat správný kód, aby houkání přestalo. Ale nešlo jí to. Tak jsme vletěla do kuchyně a otevřela všechny okna, abych vyhnala kouř z domu a alarm už neměl proč houkat. Po něčem, co se zdálo jako věčnost, se to skutečně povedlo.
Mamka se vrátila do kuchyně, aby mi pomohla odklidit spálené lívance, zdroj kouře a smradu s domě. Přitom si stěžovala, jak jí nic dnes nejde. Zasmála jsem se a odpověděla, že když vařím já, dokážu se třikrát popálit, rozlít horkou čokoládu a téměř vyhodit dům do povětří jen při pečení bábovky. Nebyla to pravda, hodně jsem přeháněla. Dělala jsem ze sebe neschopného ňoumu jen proto, aby se cítila mamka o trošičku líp.
Nevím, jestli poznala, že lžu abych jí ulevila, nebo ne, ale usmála se. A ten jeden jednoduchý úsměv mi dal všechny odpovědi.
Snažila jsem se jen pro tenhle typ úsměvu. Byla jsem ochotná vyčerpat všechnu svou energii, vydat ze sebe všechno, protože tím, že se na mě někdo takhle usměje, mi mnohonásobně oplatí všechnu mou námahu. Dá mi sílu a motivaci pokračovat. Vrátí mi energii, kterou jsem mu předtím dala.
Zítra budu vstávat v pět, abych stihla olympiádu z angličtiny. Znovu a znovu a znovu ze sebe vydám jen to nejlepší. Abych se dočkala úsměvu.

Sen X Realita

7. února 2018 v 7:09 | TheGreyMouse |  Téma týdne
Žít svůj život. To se sice snadno řekne, ale co to vlastně znamená? Nebrat ohledy na názory ostatních a jít si za svým? Nebo nežít věčně v seriálech a místo toho prožívat realitu? Nemyslím si, že žít svůj život znamená něco takového.
Každý člověk se cítí dobře v jiných situacích. Z toho vyplívá, že jeden například nemůže žít bez dobrodružství, kdyžto někdo jiný k bytí nezbytně potřebuje internet. Ano, život sice máme jen jeden, měli bychom si ho užívat naplno, a všechny tyhle ostatní kecy, ale co když to, co nás naplňuje, je například koukání se na filmy? Je to špatně? Měli bychom se násilně odtrhávat od toho, co nás baví, a dělat něco jiného, jen abychom v očích ostatních "žili naplno"? Každopádně ne.
Nenechme se příliš ovlivňovat názory ostatních. Je to přece náš život, a oni mají zase svůj, tak ať si s ním dělají, co chtějí, a nepletou se nám do toho našeho. Jediné, dle čeho bychom se měli řídit, je naše srdce.
 


Diabolik

6. února 2018 v 18:05 | TheGreyMouse |  Recenze
Název: Diabolik
Autor: S. J. Kincaidová
Žánr: Sci-fi, Pro děti a mládež, Dívčí romány
Anotace:
Od malička jsou na sebe napojené. Jsou jako sestry. Nemesis by pro Sidonii, dceru galaktického senátora, udělala cokoliv. Je nemilosrdná, neporazitelná, oddaná a je diabolik. Stroj bez emocí a schopnosti citu. Bytost, jejíž existence má jediný smysl: zabíjet či zemřít pro tu, jejíž život má ochraňovat. Když je Sidoniin otec odsouzen a Sidoniie povolána na galaktický dvůr, je jisté, že jí hrozí smrt. Pro Nemesis tak existuje jediná možnost. Odjet na dvůr místo Sidonie.

Pokud jste knihu ještě nečetli, nebojte, recenze je bez spoilerů.

Ano, já vím. Psát recenzi na Diabolika teď je jako jít s křížkem na hřbitov týden po funusu. Jenže já se ke knize dřív nedostala. A když jsem jí neměla přečtenou, nemohla jsem psát recenzi, že?
Na začátek bych chtěla říct, že se mi kniha opravdu líbila. Možná je to tím, že sci-fi nečtu až tak často, ale svět mi přišel opravdu originální a propracovaný. Zvlášť zajímavé bylo dělení lidí dle toho, zda žijí na planetě, nebo ve vesmírné lodi.
Stejně tak mě překvapila hlavní hrdinka, Nemesis. Ano, na první pohled opravdu je nemilosrdná, krutá a tak dále, jak o ní píšou v anotaci, ale na druhý...není. Diabolici jsou humanoidní stvoření, napůl roboti, a necítí jinou emoci než lásku ke svému pánovi. Jak se ale zdá, nic není jen tak jednoznačné. Sidonie, osoba, kterou má Nemesis chránit i za cenu vlastního života, mi nijak nepřirostla k srdci, ale ani mi v knize vyloženě nevadila. Takový ten typ postavy, o kterém jsem věděla jen proto, že má spojitost s hlavní hrdinkou. I některé další postavy byly velmi pěkně propracované, i když ve většině případů jsem snadno předvídala jejich další činy.
Od samotného děje jsem očekávala něco opravdu jiného. Přestože mě lehce zklamal směr, kterým se po nějaké době začal příběh ubírat, celou knihu jsem se dobře bavila. Akce byla rovnoměrně rozložená po celé vyprávění a nenarazila jsem na žádná hluchá místa, kde by se nic zajímavého nedělo. Autorčin styl psaní mi sedl, možná bych dokonce uvítala detailnější popis vesmírných lodí. Největší problém, který jsem s knihou měla, byla přemíra rozebírání vztahů a jejich předvídatelnost. Snad proto se v příběhu našla jen jediná situace, kdy jsem byla zaskočená zvratem událostí. Samotný závěr knihy mi přišel tak nějak . . . náhlý.
Přes to, kolik jsem teď vyjmenovala chyb, kniha rozhodně patří mezi to lepší, co jsem za posledních několik měsíců četla. A pokud jste Diabolika ještě nečetli a máte náladu na pohádku o citech, vztazích a základech lidskosti, rozhodně neváhejte!
8/10
Výsledek obrázku pro diabolik

Sammael

3. února 2018 v 13:02 | TheGreyMouse |  Mé spisovatelské pokusy
Ahoj, tak jsem zase tady, tentokrát s něčím torchu podobným mému úplně prvnímu článku (na téma týdne Neztrácet naději). Mimochodem, nejsem věřící, takže pokud tady někdo je, a tahle moje spisovatelská blbůstka ho z nějakého důvodu urazila, tak se moc omlouvám.
Jako inspirace mi torchu posloužil seriál Lucifer (https://www.csfd.cz/film/33226-lucifer/prehled/), spíš jenom co se hlavního tématu týče. Pak už jen zapracovala moje fantazie :D

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.
Tvrdá podlaha ho studila do tváře, a přece nezvedl hlavu. Ruce měl pevně svázané za zády a když jimi trochu pohnul, zachrastily řetězy, kterými byl připoutaný ke stěně. Po špičce nosu mu líně stékala kapka krve, aby se připojila ke vznikající rudé louži pod jeho tělem.
Nádech. Výdech.
Celé tělo ho pálilo a věděl, že bude hůř. Mnohem, mnohem hůř. Nevyšlo to. Jak to že to nevyšlo? Všechno tak skvěle naplánoval. Každičký detail, zvážil každičkou možnost.
A přece hluboko, ve skrytu duše, věděl, že to nikdy nemůže vyjít.
Nádech, výdech. Dokud dýchá, žije. Dokud žije, má naději.

Když si pro něj přišli, byl tak ztuhlý chladem a bolestí, že nedokázal ani vstát. Museli ho vyvléct nahoru a pak táhnout dlouhou chodbou až do atria. Tam ho prostě jenom pustili a on se zřítil na kolena. Když klouby narazil na podlahu, proti své vůli mu uniklo tiché zasténání. Odolal pokušení zabalit se svými křídly a uzavřít se před světem, místo toho pouze zdvihl hlavu.
V příští vteřině toho litoval.
Jeho otec měl svou obvyklou podobu bělovlasého starce, ale v očích mu plál zuřivý oheň. Vlastně tak naštvaného ho ještě nikdy neviděl. Pokusil se nenápadně polknout, aby uvolnil knedlík, který mu narostl v krku, a až po několika vteřinách si uvědomil, jak je jeho počínání marné.
Je marné schovávat strach před někým, kdo ví všechno.
"Tak mluv," vyzval ho bůh. Řekl to naprosto klidně, ale síla toho rozkazu málem smetla jeho syna z nebes.
Vzápětí se však do jeho žil vlil hněv. Hněv nad vlastní bezmocí. S pomocí křídel se vyhrabal na nohy a zpříma pohlédl otci do tváře.
"Lháři! Pokrytče! Tvrdíš, jak moc nás miluješ, ale přitom se zajímáš víc o ty dole! O ubohé, bezcenné tvory! O lidi. Promineš jim každou hloupost i chybu. Za nic je netrestáš. Žijí si tam dole, na Zemi, jako v bavlnce, a na tebe zapomněli! A ty jim přesto stále věnuješ tolik pozornosti," vrčel a plival u toho krev na všechny strany.
"Jsi starý a sentimentální. Nech vládnutí být. Tolikrát jsem tě prosil, ať mě necháš zaujmout tvé místo, ale ty ne! Tak jsem se ho nakonec musel pokusit vzít silou," pokračoval zuřivě.
"Nev . . ." začal jeho otec, ale on ho drze přerušil:
"Mlč! Nepotřebuju slyšet žádná tvoje nabubřelá moudra. A . . ."
"Lucifere."
Místností se prohnala vlna síly a všichni přítomní zalapali po dechu. Lucifer zmlknul, jako by oněměl. Cítil, jak ho moc jeho otce bez sebemenších obtíží ovládla. V tuhle chvíli by stačila jediná stvořitelova myšlenka, aby mu zlomil vaz. Nedokázal ani udržet jeho pohled, plný prastaré síly a oprávněného hněvu.
Když se mu cizí moc znovu vyzývavě prohnala vnitřnostmi, zavyl Lucifer jako spráskaný pes a klesl na zem.
"Spolupracoval jsi s Temnotou, Sammaeli," hlas boha zněl klidně, nepohnutě, jako by mluvil o počasí. Ale andělé pozorující soud si moc dobře všimli, že raději použil synovo druhé jméno, spíše přezdívku, aby se nepřestal ovládat.
Lucifer pevně sevřel rty. Mlč, mlč, mlč, mlč, ... opakoval si.
Jeho otec nepatrně pohnul rukou a on proti své vůli vyhrkl:
"Ano, spolupracoval."
"Využili jsi temnou sílu, abys získal přívržence a dokonce ovládl mysl jednoho ze svých bratrů," při těch slovech Lucifer mimovolně pohlédl na Michaela, "Ukradl jsi Plamenný meč a klíč od nebeské brány. Snažil jsi se získat mou moc a chtěl jsi vládnout všem světům. Jsi mocichtivý a sobecký, nemáš žádnou čest. A hloupý, neznalý a nechápavý. Tak nechápavý, Sammaeli." Do bohova hlasu se vkradla trocha bolesti.
"Tudíž tě tímto obviňuji ze zneužití mé důvěry, přátelství ostatních, své moci, svého postavení. Obviňuji tě ze zrady. Popíráš to snad, Sammaeli?"
Lucifer už nemyslel na to, že se na něj dívá půlka Nebes, a zahalil se do svých křídel. Jako by ho to mohlo ochránit. Jako by ho cokoliv mohlo ochránit.
Jeho otec na něj kupodivu nenaléhal a dokonce trochu stáhl svou moc z jeho těla. Ještě pevněji se obmotal křídly a snažil se potlačit slzy, štípající ho v očích.
"Popíráš to snad?" donesla se k němu přes jeho černé perutě otcova zopakovaná otázka. Sykavě se nadechl. Co měl asi tak odpovědět?
Odtáhl svá křídla. Zatraceně, co může asi tak odpovědět na takovouhle otázku? Po tom, co uspořádal velké povstání a udělal všechno, co je otec právě řekl? Po tom, co se pokusil zabít Boha?
"Ne, nepopírám," zašeptal, ale jeho slova se nesla tichým sálem, jako by je zakřičel. Zíral na podlahu a neodvažoval se zvednout pohled. Jeho otec se k němu o pár kroků přiblížil, až stál jen půl metru od něj.
"Zapamatuj si jedno, Lucifere. Já lidem nevládnu, pouze na ně dohlížím," řekl tiše. Jeho jméno projelo jeho tělem jako rozžhavený pohrabáč a on se schoulil do klubíčka, aby si ulevil od bolesti. Nebylo mu to však dopřáno. Silná ruka ho uchopila za bradu a donutila zvednout hlavu.
"Dívej se na mě, když s tebou mluvím," poručil jeho otec. Pak položil ruku na andělovo čelo.
"Za tvé zločiny ti odebírám tvou moc i tvé schopnosti," prohlásil. Lucifer se prohnul jako luk a zasténal, když ucítil, jak mu z těla vyprchává síla. Křídla na zádech mu ztěžkla, až s nimi nemohl vůbec pohybovat. A pak zmizela.
"A vyháním tě z Nebes. Pokud se pokusíš někdy bez povolení vrátit, propadneš hrdlem. Odteď budeš bloudit po Zemi, mezi smrtelníky, kterými tolik opovrhuješ. Nechť tě každý den stíhá bolest, za to, cos provedl."
"Ne . . ." zašeptal anděl, a podařilo se mu, aby to slovo znělo zároveň zuřivě a prosebně. Ale jeho otec už rozhodl. Tleskl a mračna se rozdělila. Podlaha atria Luciferovi zmizela pod nohama a on s bezmocným výkřikem spadl dolů.

Ráno vyplavil oceán na břeh nehybné tělo. Zmáčené černé vlasy se lepily na tvář, zalitou čerstvou krví ze zlomeného nosu a drobné ranky na tváři. Po pažích se táhly různé oděrky a modřiny, které pokračovaly i na nohách.
Byl to mladý muž, a stále žil. Dýchal sice trhaně a mělce, ale přece.
Otevřel oči. Měl trochu zarudlá bělma od mořské vody a bouřkově šedé duhovky. Ale díval se na svět s jakýmsi zoufalstvím, hněvem a . . .bolestí?
S vynaložením velkého úsilí se převrátil na záda. Z nebe odplouvaly poslední mráčky zuřivé bouře a na východě začínalo svítat. Lucifer se mdle pousmál. Lidé se asi museli divit, co rozpoutalo takovou pohromu. Netušili, že to s nimi projednou nemělo co do činění.
Přes to, jak zuboženě vypadalo, bylo Luciferovo tělo schopné vstát. Věděl, že je. Ale. . . proč by měl vstávat? Neměl na to sílu. Kdyby se zvedl, znamenalo by to, že přijme otcův trest. Že je ochotný dál bojovat. Že se nevzdá.
Lucifer byl unavený.
Slunce vykouklo na obzorem. Ráno. Jeho část dne. Zlatavé paprsky se rozeběhly po vlnách a šplhaly po písku. Zarazily se až na špičce Luciferových prstů, jako by zaváhaly, zda-li by nebylo lepší ponechat padlého anděla temnotě. Sammael bezděčně zadržel dech.
A pak světlo pokračovalo dál a ozářilo jeho tělo. Ušklíbl se. Co si to namlouvá? Jako by se Slunce mohlo rozhodnout, co osvítí, a co ne.
Přesto mu tahle pitomost dodala kapku síly. Ano, ztratil a veškerou svou moc a zradil všechny své blízké. Ocitl se ve světě, do kterého nepatřil a který neznal. Ale Slunce s ním zůstalo, a jako každý den ho zalilo zlatavou září.
Ráno. Nový den, nový začátek. Po každé noci musí přijít den. To je přece to, co přinutí květiny přežít temnotu, ne? Naděje na to, že jim Slunce dá ráno světlo.
Lucifer se ztěžka vyhrabal na nohy.

Srdce a duše- Třetí část

1. února 2018 v 15:19 | TheGreyMouse |  Mé spisovatelské pokusy
No, tak jsem nakonec ještě dneska dopsala i tuhle část. Na druhou stranu mi došla fantazie ohledně pojmenovávání jednotlivých částí, takče budou jenom číslíčka :D A prosím, piště komentáře!

"Takže, jak dlouho už tu jsi?" zapředla Zara, když se jí konečně podařilo nenápadně se přichomítnout k Alanovi. Ten překvapeně poskočil, když si uvědomil, že stojí za ním.
"Bože!" ulevil si, "chodíš jako duch."
"Hmm. Ale je pár věcí, které umím ještě daleko líp," zašeptala Zara pár centimetrů od jeho ucha. Alan okamžitě poodešel pár kroků stranou a téměř podvědomě si otřel místo, kde se ho málem dotkla. Zaru to urazilo. Dobře, plán B, rozhodla se.
Dlouhým, elegantním krokem zamířila ke krátkému molu, cestou se smyslně vyvlékala z trička. Na sobě měla své nejhezčí plavky. Když došla ke kraji lávky, tričko už bylo dole. Odrazila se a ladnou šipkou vletěla do vody.
Představovala si, že vyplave o pěkných pár metrů dál pod Alanovým obdivným pohledem. S čím nepočítala, byl silný nános bahna na dně, do kterého se zabořila hlavou s rukama napřed. Když se konečně vyhrabala ven a vystrčila hlavu z vody, přivítalo jí pochechtávání. Vlasy i tvář měla celé od bahna, až zrudla studem. Naproti tomu Alan se vesele usmíval.
"Chtěl jsem tě varovat, že u mola je bahno, ale tys mi nedala šanci promluvit. A kromě toho jsme byl tak uchvácenou tvou krásou, že jsem se na víc nezmohl," ironie v poslední větě přiměla Zaru zrudnout ještě víc.
"Ty- ty idiote!" zařvala, seškrábla si trochu bahna z vlasů a hodilo ho po Alanovi. Zasáhla přímo do obličeje. Ale místo toho, aby se kluk taky naštval, se ještě víc rozesmál. Zařiny tváře už jen hořely. Jak ho teď nenáviděla!
"Jsi teď, po své dětinské pomstě, spokojená?" zeptal se Alan mezi záchvaty smíchu. To už Zara nevydržela, vyletěla z vody a rozeběhla se zpět do domu. Zuřila, ale zároveň se jí do očí tlačily slzy. Za sebou stále slyšela Alanovo pochechtávání.

Ze svého pokoje vylezla až večer, aby se najedla. Důsledně se vyhýbala komukoliv, kdo by s ní chtěl promluvit. Povedlo se jí sednout ke stolu pro jednoho, takže si nemohli přisednout, a hned po jídle se téměř rozeběhla zpět do pokoje. Ale cestu jí zastoupila osoba, kterou si přála vidět ze všech nejmíň na světě.
Když se před ní Alan postavil, odvrátila se. Pořád se cítila velmi trapně, ale i naštvaně.
"Co chceš?" vyštěkla.
"Já- jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli by jsi se mnou neprobrala program na příští týden," navrhl Alan. K jejímu překvapení nezněl jeho hlas ani výsměšně, ani vítězně. Spíš to vypadalo, jako by se svým způsobem omlouval. Opatrně zvedla oči a setkala se s jeho pohledem.
"Tak- tak fajn," souhlasila tiše. Alan se usmál a pokynul jí rukou, aby ho následovala. Nezamířila ale zpátky do společenské místnosti, místo toho se vydali ven, kde se posadili na lavičku před domem.
"Dobře, takže, každé úterý pouštíme film. Ve středu je kreativní vyšívání," u tohohle bodu se odmlčel, když si všiml, jak znechuceně se Zara zatvářila.
"To bys nevěřila, jaké je vyšívání legrace," řekl jí trochu nedůtklivě, "Tudíž potřebuju doplnit nějakou aktivitu na čtvrteční večer, v pátek nic nebývá," dodal pak. Zaře se na tvář vloudil lehký úsměv.
"Co diskotéka? Tancovačka, nebo jak tomu tady říkáte," navrhla provokativně. Alan trochu nakrčil obočí.
"Nejsem si jistý, jestli...ale ty jsi taky organizátor, tak proč ne," souhlasil váhavě. Pak moment mlčel.
"To s tím rybníkem- nebylo to nic proti tobě. Nechtěl jsem ti ublížit," řekl tiše. Zara se prudce odvrátila. Bylo možné, že zahlédl její slzy?
"Neublížil jsi mi," odsekla trochu ostřeji, než měla v úmyslu. Alan po několika vteřinách pokýval hlavou.
"Tak se vraťme k programu," prohlásil s odkašláním.

Srdce a duše- Příchod

1. února 2018 v 14:25 | TheGreyMouse |  Mé spisovatelské pokusy
Druhý díl. A pro ty, kterým se to zdá krátké, tak nebojte, příští je delší :)

Nespokojeně si poposedla a pokračovala v zírání na displej. Sakra, to snad není možný! Ani jedna zatracená čárka. A to tady má strávit měsíc. Bez wifi. Co tím rodiče asi tak sledují? I když, možná lepší než poslouchat ty jejich kecy. Zaro, děvče, musíš začít něco dělat. Navždy tu nebudeme, abysme tě živili. Zaro, začni žít normální život. Zaro, proč se neučíš?! ZARO!!
Jak jen nenáviděla své jméno. Nikdo z jejich přátel jí tak říkat nesměl, ale rodičům to pochopitelně zakázat nemohla. V zoufalé naději, že tu přece někde internet být musí, se postavila a začala rázovat sem a tam po chodbičce. Možná trochu blíž u stropu...pokusila se stoupnu si na židli. Krátké, upnuté a roztrhané džínové kraťasy jí pevně obemykaly stehna a úkol znesňadňovaly. Naopak tričko, jehož spodní lem končil pět centimetrů nad pupíkem, jí v pohybu nebránilo. Vyšplhala na sedadlo a pohodila dlouho hřívou temně fialových vlasů, aby viděla na displej. Vzápětí velmi neslušně zaklela. Pořád nic!
"Dobré ráno," ozvalo se za ní. Zara nadskočila půl metru do vzduchu úlekem, načež ztratila rovnováhu a plácla sebou na podlahu. Vyjekla a vychrlila ze sebe záplavu nadávek.
"Mohl by jste aspoň omluvit!" vyštěkla nakonec, když starší muž, jenž jí předtím pozdravil, stál bez jediné reakce opodál. To sedí, senior řídí domov pro důchodce, pomyslela si. Omluvy se ale nedočkala.
"Jsi Zara Olničová?" zeptal se a zároveň jí podal ruku, aby ji pomohl se postavit. Zara jeho ruku odstrčila a sama se vyhrabala na nohy. Sakra, snad nebude mít modřinu. Co by tomu řekl David?
"Jo. A neříkejte mi Zara, nemám to ráda. Jsem Anne," zavrčela, načež na jeden nádech dodala "Vy tu nemáte wifi?"
"Dobře, Anne. Prosím tě, pokus se nějak omezit vulgarismy po dobu tvého pobytu tady, starší lidé je nemají rádi. Budeš mít na starost paní Anežku, a pány Františka a Jaroslava. Ukážu ti jejich pokoje a pak ten tvůj. Za hodinku tě budu čekat v ředitelně, zatím máš čas vybalit si věci. A ne, wifi tu nemáme," oznámil jí ředitel, otočil se a někam odcházel. Zara ho následovala a zničeně při tom vzdychala. Z mužova proslovu vlastně vnímala jenom poslední větu.
Její "pokoj" byl jen taková komůrka s postelí pod oknem, židlí a malým stolkem v koutě. Hygienické zázemí bylo společné. Aspoň že na jedné ze zdí viselo zrcadlo. Zara se k němu hned vrhla a upravila si oční stíny a maličko rozmazanou řasenku. Pak hodila kufr na postel, mobil bez připojení k internetu do kapsy (ani data tu nefungovaly!) a zamířila za ředitelem. Ten měsíc pomáhaní senilním starcům tady bude jako věčnost, ale ať to má co nejrychleji za sebou.
Ach jo, proč jí jen David nevzal s sebou do Itálie.

Srdce a duše- prolog

31. ledna 2018 v 7:17 | TheGreyMouse |  Mé spisovatelské pokusy
Ahoj! Tak jsem se rozhodla, že po trošku krutějším článku na téma týdne začnu psát něco romantičtějšího (než se znovu vrátím ke krutosti *ďábelský chechot*)
Aktuálně mám napsané asi jenom tři kapitoly, takže doufám, že se mi podaří skloubit psaní se školou tak, aby další vycházely co nejpravidelněji Usmívající se
No, a užijte si čtení! (Pravděpodobně v příběhu najděte velké množství klišé, jenže ...mě to prostě baví psát.)

Žil byl kdysi jeden chlapec, Alan se jmenoval. Byl pohledný a měl bohaté i milující rodiče. Mohl mít všechno, na co pomyslel. Jenže to mu nestačilo. Alan toužil po moci, síle, která by umožnila nemožné. Přál si nikdy nezestárnout. Chtěl létající zámky, spousty služebnictva a krásnou, ale poslušnou pannu za ženu.
Kdo hledá, ten najde. I Alanovi se po dlouhých letech pátrání poštěstilo a on potkal bytost, která mu byla schopná přání splnit. Nebyl to člověk, ale ani démon. Nehmotné stvoření z mlhy a kouře, se zářivým srdcem v hrudi. Bytost za nesmrtelnost a magii požadovala jediné; Alanovu duši.
Chlapec zaváhal. Celý život poslouchal příběhy o důležitosti duše. Jenže když nikdy nezemře, bytost se jeho duše nemůže zmocnit, ne? Na základně této úvahy s dohodou nakonec souhlasil. Bytost se smutně usmála, a spárem z mlhy šáhla Alanovi do hrudi, odkud vytáhla tenký proužek světla. V tu chvíli mladík ucítil, jak se mu do žil vlévá moc. Sevřel ruce v pěst, a ony se obalily plamenem. Který nepálil. Šťastný Alan od bytosti odešel, aniž by třeba jen poděkoval.
Léta plynula, lidé stárli, ale Alan ne. Zjistil, že necítí chlad ani teplo. Sny, které dříve prožíval i za bílého dne, ho najednou nenavštěvovali ani v noci. Zemřeli jeho rodiče, jeho přátelé. Alan trávil dlouhé dny zíráním do prázdna a vzpomínkami na ně. K čemu ta moc, když neměl nikoho, komu by s ní pomáhal, společně s ním se radoval? A když se spřátelí, lidé zemřou. V jeho nesmrtelné existenci to je pouze chvilička.
Zoufalý mladík nakonec znovu vyhledal bytost se zářivým srdcem. Vyjednával, vyhrožoval a nakonec i prosil, ať mu vrátí smrtelnost a jeho lidskou, snící duši. Ale tvor byl neoblomný. Jednou uzavřená smlouva již nesmí být porušena. Alan byl zdrcený. Než odešel, zkusil bytost uprosit ještě jednou, naposledy. A tvor, vida jeho utrpení, se slitoval.
"Duši získáš zpět ve chvíli, kdy ji budeš ochotný obětovat výměnou za štěstí jiné bytosti," zašeptal a rozplynul se ve vzduchu.

Neztrácet naději

30. ledna 2018 v 7:13 | greymouse26 |  Téma týdne
Prudce dopadl na zem. Z plic mu vyletěl všechen vzduch a cosi v něm nepříjemně křuplo, následované ostrou bolestí v hrudi. Asi zlomená žebra. Byl kousek stranou od bojiště a nikdo si ho nevšímal. Náhle mu hlavou probleskl nápad- nevítaný nápad, kterému se celou dobu urputně vyhýbal. Co kdyby prostě zmizel? Nechal je, ať si poradí sami? Jeho tu přece nic nedrží.
Ale ještě než dokončil myšlenku, věděl, že to není pravda. Držela ho tu touha. Toužil být užitečný, toužil cítit, že to, co dělá, má smysl. Chtěl, aby byl svět spravedlivý a aby každý člověk věděl, že je tu místo i pro něj. Lidé mu dali druhou šanci, a on věřil, že tu si zaslouží každý. Když ho našli, polomrtvého uprostřed pouště, ujali se ho. Postupně, krůček po krůčku, v něm obnovovali vůli žít a bojovat. Ztratil toho hodně, ale na oplátku nalezl to, co nikdy neměl. Naději. Tu hloupou, slepou víru v to, že může být líp. Hrozně to bolelo, mít naději. Jenže ho to zároveň nutilo jít dál. Vstát pokaždé, když spadl. Když se ukázalo, že doufal marně, oklepat se a pokračovat. Ve chvíli, kdy ho naděje zradila poprvé, myslel si, že už se znovu neukáže. Ale za nějaký čas doufal zase. Bylo to jako slabé, téměř neviditelné světélko v temnotě. Víte, že je strašlivě nepravděpodobné, že se jednou tou temnotou dopotácíte až k němu, ale přesto pokračujete. Protože to je to jediné, co můžete dělat. A i když to světlo občas blikne a zdá se vám, že se pořád vzdaluje, jste rádi, že ho máte. Jinak by vás totiž tma udusila.

A tak se trochu zašklebil a vyhrabal se zpátky na nohy.

Kam dál

Moje wattpad přezdívka: Heslok
Moje pinterest jméno: Verča (jak jinak:D)